Po přečtení tohoto příběhu vás opravdu zamrazí! Taxikář z Čech zažil něco, co dodnes nechápe. Skončil v rukou psychiatrů!Strana 2

Seděli jsme u starého dřevěného kulatého stolu. Pili kávu, a povídali jsme si. Zhruba po dvaceti minutách jsem se zvedl, rozloučil, a šel. Sešel jsem po schodech dolů, a šel směrem k autu. U auta jsem si ale všiml, že nemám klíče od vozu. Vracel jsem se tedy zpět do domu, a po schodech jsem koukal jestli mi nevypadly z kapsy. Nikde nebyly. Došlo mi, že jsem je nechal u té staré paní na stole. Zazvonil jsem tedy u dveří. Nikdo ale neotevřel, zvonil tedy dál, a dál, ale stále nic. To už mi bylo divné, a začal jsem přemýšlet, jestli to nebyly nějaké podvodnice, a začal jsem hledat peněženku. Tu jsem ale u sebe měl. Začal jsem tedy bušit do dveří jako blázen, a křičel jsem, že potřebuji ty klíče, že nemůžu bez nich odjet. Ale stále nikdo neotvíral. V tu chvíli otevřela sousedka.

Ptá se, proč tu mlátím do dveří, a dělám tu takový rachot? Řekl jsem jí, že jsem taxikář, že jsem k paní přivezl dvě sestry, a že jsem u nich nechal klíče od vozu, a nyní že nikdo neotvírá. Sousedka na mě nejdříve koukala jako na blázna, a pak řekla, že tato paní už před pěti lety zemřela, a byt je prázdný. V tom jsem si myslel, že jsou snad domluvený, a že si ze mě jen chce někdo šeredně vystřelit. Povídám jí, proč mi tu vypráví takové nesmysly, když jsem před deseti minutami od paní odešel, a vypil s nimi kávu. Ale ona mě stále přesvědčovala, že to není možné, že už pět let nežije.

Nakonec řekla, že zavolá policii, že jsem nejspíš zloděj a lžu. Na to jsem jí ale odpověděl že, policii tu zavolám já sám! Zavolal jsem na dispečink, a řekl dispečerce, že jsem vynesl paní zavazadla do bytu, zapomněl tam klíče, a nemohu se nyní pro ně dostat. Dispečerka zavolala policii, police přijela, a začal jsem jim vyprávět svůj příběh. Sousedka zase oponovala, že paní už nežije! Policie byla zmatená, a nakonec po souhlasu z vysílačky rozhodli, že vypáčí zámek, a do bytu vniknou.

Když dveře otevřeli, šli jako první, říkali "počkejte venku,,. Je to standardní postup police. Ale když jsem z chodby nahlížel do bytu, byl to ten stejný byt, ale vypadal opuštěně. Byl jsem zmatený. V tom policie zavolala, ať jdu dovnitř. V tu chvíli jsem dostal šok, který mě málem položil na kolena. Byt byl opuštěný, v kuchyni byl ten kulatý stůl u kterého jsme pili kávu. Na stole byli čtyři šálky, ze kterých jsme pili. Ale šálky byli zaprášené, a v nich vyschlý už plesnivý lógr od kafe. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Nemohl jsem ani mluvit. Najednou policista říká, nejsou to ty vaše klíče? Ty klíče ležely na stole pod vrstvou prachu, a pavučin. Policie na mě koukala jako na blázna, a já jsem se tak v tu chvíli i cítil. Vzali mě na výslech, výslech trval dvě hodiny, stále mi nechtěli uvěřit. Ale nedokázali si vysvětlit, jak se ocitly mé klíče na stole pod vrstvou prachu, v zamčeném opuštěném bytě.

V zápisu policie stojí toto "klíče jsme našli na dřevěném kulatém stole pod vrstvou prachu". Ten den jsem jen ležel a přemýšlel, co se mi to stalo. Ten stejný den jsem už do práce taxikáře nešel, a dodnes nechodím. Jsem v rukou psychologa, a psychiatra. Stále si neumím vysvětlit, co se stalo. Navštívil jsem i jednoho okultistu. Ten mi řekl, že nejsem jediný, komu se něco podobného stalo, prý jsem cestoval v čase. Nedávno jsem se dozvěděl od člověka, který můj příběh četl v policejním spise, byl to také policista. Že obě sestry zemřely před třemi lety. Tato událost mě poznamenala na celý život, a už nikdy nebudu na svět pohlížet stejně. 

Doufám, že se z tohoto šoku již brzy dostanu, a nebudu už muset brát léky, a docházet k doktorům. To, co se mi stalo, bych nikomu nepřál. 

Kdyby v bytě nebyly moje klíče, mohl bych si říct, že se mi to snad i zdálo, ale bohužel to byla realita, která mě už bude doprovázet do konce života.